5,94 €  (179 Sk)

Nehezkou vzpomínku mám také na první zpověď. Tehdy jsem si vybavila jen dva hříchy, a sice když jsem udělala kaňku v sešitě, brala jméno Boží nadarmo, když jsem řekla „Můj Bože“. Druhý hřích byl, že jsem si tajně vzala trochu smetany a matka mne při tom chytila a nazvala mne zlodějkou. Kněz na mne marně naléhal, abych si vzpomněla na další hříchy. Při druhé zpovědi děvčata své hříchy psala na papír a učila se je zpaměti. Prosila jsem je, aby mi je ukázala, ale žádná nedovolila. Tak jsem si vzpomněla, že jednou v neděli jsem prala plátno, na které jsem se učila vyšívat a slyšela jsem matku, jak říká, že je to hřích – zneuctění svátečního dne. Zapsala jsem si to na papír se starými hříchy. Tedy, že mě opět pokoušela smetana, že jsem vyřkla jméno Boží nadarmo. Umínila jsem si, že se jim také naučím nazpaměť. Po příchodu domů jsem papír schovala pod vázu. Zapomněla jsem na něj. Nadešel den, kdy třída měla jít ke zpovědi. Hříchy jsem u sebe neměla. Běžela jsem domů, popadla papír a vracela se, avšak daleko jsem nedoběhla. Na chodníku jsem spadla, v hlavě mi hučelo, srdce jsem cítila v hrdle, všechno jsem ze sebe vyvrátila.
Do mého třináctého roku pro mne další zpovědi byly obtížné. Vymýšlela jsem si hříchy. Jednou jsem si vzpomněla, jak jsem unavená přiběhla domů a lehla si na postel bratra. Řekla jsem, že jsem cizoložila.
Později jsem byla horlivou katoličkou, zamýšlela jsem vstoupit do kláštera, kde přišel duchovní otřes.

Společně jsme pluli vesmírem. Myšlenka ochránce mne přiměla k modlitbě. V duchu jsem pocítila radost, vlnu díkuvzdání a veliké lásky k Bohu. Nebyla to již modlitba slov či myšlenek, ale unesení, odevzdání se Boží vůli, uprostřed obrovských kroužících světů. Byla jsem kouzelně šťastná. Měla jsem na sobě jakoby sváteční oblek. Ochráncovo světlo mne začalo k němu přitahovat. Čerpala jsem z něho obrovskou sílu. Měla jsem pocit ohromného klidu a jistoty, že mi z hlavy nespadne ani vlas. Náhle se mé duše začala uprostřed tohoto krásného spojení zmocňovat tesknota. Z hlubin mého ducha se vyrvalo toužebné zvolání: „Ježíši, synu Boha, Tobě patří můj duch, k Tobě chci jít, v Tobě spočinout!“
I myšlenku ochránce přinesla ozvěna všech planet: „K Němu a s Ním a v Něm společně navždy!“
Ještě chvíli jsme setrvali v kosmu a pak jsme začali klesat. Ochránce zneklidněl, když zpozoroval, že se k mému tělu blíží duch, jenž si stále myslí, že žije na zemi. Hýbal mi prsty u nohou a chtěl se zmocnit celého těla. Ochránce rukou magnetizoval tělo a hleděl, aby se duch nezmocnil mého srdce a žaludku. Pod magnetickým tahem jsem začala vnímat svoje srdce a v něm tlukot – znamení života. Byla jsem pod vlivem ochránce i vetřelce. Z úst mi vyšla nějaká nadávka. Kolem mne zavířil houf nízkých bytostí. Tentokráte ochránce myšlenku vyslal vzhůru. Objevilo se mnoho vysokých duchů. Pocítila jsem nad sebou lítost, že jsem sama nezavolala dobré bytosti, které z mé vlasti duchů přicházejí do hlubin nízkosti, jakou je naše zem, aby nás chránily. Začala jsem zpívat k Bohu a nešťastné nízké houfy se rozprášily. Tehdy jeden z vyšších duchů ovládl moje tělo a zpíval, a jeho druhové s ním. Když odešel, ucítila jsem lehkost, jako bych byla tímto zpěvem očištěna. Uvědomila jsem si, co ony temné síly s mým tělem zamýšlely. Jaké vampýrské úmysly měly a co všechno se mohlo stát. Základem všeho byla myšlenka.


První etapa mých prací na poli jasnozřivosti
Na počátku jsem se zmínila, že při jasnozřivosti neupadám do transu. Avšak když jsem se delší dobu dívala do duchovních plání, cítila jsem únavu. Při pohledu do zrcadla jsem spatřila, že jsem bledá. Pokud byl někdo vedle mne, i několikrát jsem se tázala, co si přeje. Jako bych se teprve probudila. Těžkosti způsobovali také mí příbuzní, kteří mne měli za pomatenou, a začali mne křísit studenou vodou. To pro mne bylo hotovým mučením. Mimo to se na mne věšely myšlenky příbuzných naplněné strachem. To všechno způsoboval nižší duchovní svět, abych nemohla poznat svět Pravdy.
Někdy večer, když jsem si šla odpočinout, matka v mé tváři pozorovala změnu. Vypravovala mi všechno možné, jen aby mi odpoutání překazila, nebo mne lechtala husím brkem po očích a tváři. Nechtěla, abych usnula. Nemohla jsem jí vysvětlovat co prožívám, protože oni byli přesvědčeni, že tratím rozum. Když jsem v záhrobí pozorovala nízké a trpící duchy, nevšímala jsem si, že pláči, až když jsem měla mokrý polštář.
Spojení se mi nejvíce snažil překazit otec. Od rána do večera pro mne vymýšlel různé těžké práce. Nemohl na mne ani pohlédnout. Při jídle se díval všude, jenom ne na mne. Vše jsem snášela klidně.
Bylo mi osmnáct let, když můj duchovní ochránce poprvé ovládl moje ústa ve spiritickém shromáždění a hovořil skrze mne. Lidé mi říkali, že to bylo velmi pěkné. Než se mne dobrý ochránce zcela zmocnil, nemohla jsem popadnout dech. Cítila jsem lehké dávení v hrdle. Silou vůle jsem zadržela zívání. Náhle jsem v hlavě pocítila překvapivou prázdnotu. Slyšela jsem jenom nějaké zvuky a lehký šramot. Napadlo mne, že bych měla odejít, než se zblázním. Vtom se ozval hlas mého ochránce: „Zůstaň a vnoř se do klidného spánku!“ A pak, jako bych upadala do spánku. Následující průběh byl již klidný. Ochránce mými ústy hovořil čtvrt hodiny. Při projevu jsem klidně stála vedle vlastního těla, aniž bych si uvědomila, kde se nalézám. Tomu, co bylo mým prostřednictvím sdělováno, jsem nerozuměla. Až když se ochránce loučil slovy „S Bohem“, měla jsem pocit, jako bych to říkala sama.
Na počátku mých duchovních prací, když jsem se chtěla podívat do duchovního světa, jsem začala zpívat ihned, jakmile jsem pomyslela na jasnovidnost. Nízké bytosti mi vsugerovaly, že se mi kosti v hlavě lámou, že se udávím, že musím jít na operaci. Dělaly to tak zručně, že se mi zdálo, jako by to byly moje myšlenky. Později vše zmizelo. Nepociťovala jsem ani prodlužování hlavy, zívání, ani nic jiného, co by mi překáželo.
Při objevování jasnovidnosti, jsem z počátku nad svou hlavou viděla nějaký světlý pás, který mi všechno osvětloval. Po čase se mi kolem hlavy vytvořil řetěz magnetických pramenů v podobě prstenu. Nemohla jsem však nijak, ani sobě, ani jiným vysvětlit, jakým způsobem vidím.
Ve shromáždění jsem několikrát slyšela, že jasnovidec vidí vrchem hlavy, či mozkem nebo astrálním zrakem, který je na stejném místě, jako zrak hmotný. Jiní zase tvrdili, že sídlo jasnozraku je mezi hmotným zrakem, čelem a nosem, a že tímto zrakem pozorujeme duchovní svět a auru lidí. Jen jednou jsem o způsobu svého vidění něco poznamenala a vyvolala jsem tím značnou nelibost přítomných. Především jednoho média, které vidělo v extázi. Domnívali se, že se chci nad ně vyvyšovat, vše řídit a vládnout celým kruhem. Zarmoutilo mne to, protože jsem byla daleka takovýchto myšlenek a hmotných tužeb. Toužila jsem po lepším životě v častějším spojení s kosmem.
Po jednom zasedání si jisté médium umínilo, že mne před všemi přítomnými, z nichž mnozí mne viděli poprvé v životě, potrestá. Začalo hovořit:

Lépe se mi pracuje duchovně, když mám klid a na pozemské pláni je ticho. Abych docílila lepšího kontaktu s osobou, na kterou se mám duchovním zrakem dívat, zakryji si oči dlaní, což mi pomáhá se více soustředit a odstraňuje rušivé účinky světla, denního nebo umělého. Jsem-li žádána, abych pohlédla na nějakou osobu ještě žijící na zemi, vyslovím její jméno v duchu, nebo nahlas. To mi její „nalezení“ usnadňuje – zjeví se před zrakem mého ducha. Mám-li nějakou osobu prohlédnout a určit její zdravotní stav, chytím ji za ruku, což mi ulehčí magnetický kontakt s ní, a pak skrze tělo hmotné a astrální ji prozkoumám, cítím bolesti a nemoci, jimiž trpí. Mnohdy mi stačí jen fotografie nebo nějaký předmět churavé osoby, tedy abych s ním přišla do styku a určila její choroby.
Když pozoruji nějaký zločin, zemětřesení nebo utonutí, které se odehrávají v současnosti, či se teprve stanou, způsobuje mi to bolest. Mé vzpomínky nemají sloužit reklamě, ani sebechvále. Chci jen poukázat na zajímavosti docílené pomocí jasnovidnosti.